 |
| Aston Martin V12 Vantage |
Richard Vaněk
Tomio, to že jste přežil, svědčí o tom, že na tomto světě tu máte ještě nějaký důležitý úkol - veliké poslání, jinak by jste tu již jednoduše nebyl mezi námi. Mně se to samé přihodilo před mnoha lety. Když se blížil konec zimní sezóny, jel jsem se svým automobilem do svého zaměstnání a ve velmi hustém dešti. Rychlost mého vozu nepřesahovala ručičku 70 km/h. Projížděl jsem nížinatou krajinou nedaleko malého města - Kostelce nad Labem. Na cestu mi hrála prima hudba a já jen sledoval, jak z mého čelního skla letí od stěračů tisíce drobných kapek chladné vody, a to na všechny světové strany.
Když jsem vjížděl do zalesněné krajiny, mé auto okamžitě vylítlo ze silnice.
Zdejší příroda mi nedala ani na jednu vteřinu tu nejmenší šanci. Jediné, co si pamatuji, bylo, že jsem se ve zlomku vteřiny rozhodl žít, a co největší silou jsem se držel volantu a jen sledoval, jak mé milované auto letí lesním porostem. Přistál jsem jen pár centimetrů od kmene statné borovice. Ani přesně nevím, jak dlouho trvalo mému tělu, aby procitlo, aby se mi jednoduše otevřely mé modré oči. Zřejmě to bylo pár desítek vteřin a já je pak zlehka otevřel a usmál se na svět.
Měl jsem radost, že žiji, protože jsem to vůbec nečekal, i když jsem si to moc přál. Rychle jsem se začal prohlížet, zda-li mi nic není. Rozepnul jsem si bezpečnostní pás a pak jsem zkontroloval i své auto. Jenže nejprve jsem od auta rychle utekl, protože jsem se bál, že se vznítí, že bude ihned explodovat. Když jsem se uklidnil, vrátil jsem se přesně na místo, odkud jsem opustil vozovku. Probrodil jsem se hustou sněhovou peřinou, která mi zřejmě zachránila můj život a vstoupil jsem na vozovku. Okamžitě jsem sebou třísknul o zem. Vozovka vypadala jako obrovská skleněná deska. Byl zde tenký, ale velmi pevný led, který se zde vytvořil díky promrzlé silnici, a přitom bylo více jak 5°C nad nulou. Jel jsem tu snad 100x, ale v tomto případě jsem to podcenil. Neměl jsem žádnou šanci nic vidět, protože byla veliká tma a hustý déšť. Mj. jsem zavolal na policii ČR a sdělil jim, aby tento velmi nebezpečný úsek okamžitě uzavřeli. Do té doby jsem se snažil velice výkonnou baterkou na dálku varovat i ostatní řidiče. I přes moji výstrahu zůstala dvě auta podél silnice. Později byl celý úsek tohoto přírodního kluziště skutečně uzavřen. Jediné, co bylo na mém těle, byla jen růžová stuha napříč mým tělem - pohmožděniny od bezpečnostního pásu. Pak mi má obvodní lékařka doporučila i CT vyšetření. Rád bych zde ještě napsal jeden svůj postřeh. Většina lidí, co havarovalo asi jako já a nebo i hůře, říká, že se jim v tu chvíli promítnul celý jejich život. Nevěřte jim! Chtějí být zajímaví! Také se mi promítlo pár myšlenek, ale rozhodně se nedá řící, že to byl celý můj život. Absolutní nesmysl! Pokud cestujete podobnou rychlostí, asi jako já - 20 m/s, což je 72 km/h a nacházíte se necelý jeden metr od krajnice vozovky, tak se rozhodně nedá říci, že máte na všechno dost času. Zbývá vám pouhá 1/20 vteřiny a na všechno - myšlenky, podřazení rychlosti, přidržení se volantu, a nebo sešlápnutí brzdového pedálu, což na ledové ploše nedoporučuji, pokud nemáte ten správný cit ve vašich nohách.
Tento krátký příběh věnuji Tomiovi, protože moc dobře vím, v jaké situaci se nalézal, když došlo k jeho nehodě. Mnohým by se to moc hodilo, aby Tomio nebyl mezi námi. Omyl, Tomio žije a jeho chvíle určitě brzy příjde a přitom vůbec nemusí usilovat o žádný vstup do politiky. Tam je ho opravdu veliká škoda. Tomio patří mezi obchodníky - poctivé podnikatele! Prima den a úplně všem...
Zdroj: sociální sítě Facebook Tomio Okamura autor Richard Vaněk
